Tento příběh se zúčastnil literární soutěže u hráčky Pitbull 33, kde vyhrál a napsala jsem ho já (koňačka Sarah 2)

Doufám, že se vám bude líbit.

Tak jdu na to, i když nevím jak na to. Potřebuji čas! Který samozřejmě nemám. Koukám se na čtvrtletní písemku z matematiky a nevím si vůbec rady. Rok od roku jsou ty písemky z matiky těžší a já rok od roku blbější. Kouknu se na hodinky a vidím, že je minuta pryč. Ještě víc znervózním a vrhnu se na to. A teď už doopravdy.

Když se znova podívám na hodinky, zbývá deset minut do konce hodiny a já počítám poslední úlohu. Mám docela radost, že stíhám. Když dopíšu, tak si tak hlasitě oddechnu, že se na mě podívá polovina třídy. Učitelka si naštěstí ničeho nevšimla, protože opravovala písemky jiné třídy.

Kontroluji si písemku celých zbývajících pět minut a nevidím samozřejmě žádnou chybu. Najednou slyším: „Odložte tužky! Zezadu sbíráme!“ V tu chvíli jsem si všimla špatného znaménka u výsledku příkladu, ale nestihla jsem to opravit, protože sedím v předposlední lavici a většinou to má výhody, až na to, když se sbírají písemky.

Teď mě čeká ještě Angličtina a pak hurá do cirkusu. Nebojte se, nebydlím v cirkuse. Jdu tam se svou nejlepší kamarádkou Gábinou na odpolední představení. Moc se těším jako malá holka. Naposledy jsem byla v cirkuse, když mi bylo pět. Taky jsem se strašně těšila, ale to jsem byla malá holka. Bylo to před devíti lety taky v červnu jako letos. To jsem tam byla ještě s mámou. Potom jednoho dne nepřišla domů a táta mi řekl, že se nikdy nevrátí. Nikdy jsem se neptala, kde je nebo co se jí stalo. Táta by nebyl rád.

Přijdu k cirkusu a už vidím, že na mě Gábina čeká. Jdu k ní a pak si společně koupíme lístky. Usadíme se v poslední řadě a čekáme, až představení začne. Jsem strašně natěšená, ale nechci, aby to bylo moc znát a tak se snažím se ovládat. Koukám po lidech, jak se usazují. „Radko, slyšíš mě?“ volá na mě Gabča a já jí samozřejmě neslyším. „Co?“ odpovím jí a trochu se mi třese hlas, i když ani nevím proč. Gábina jen dodá: „Támhle je Eliška!“ a ukáže směrem, kterým se stejně nedívám.

Představení začne. Sedím a pozorně se dívám. Všichni lidé postupně ztichnou. Je slyšet jen radostný výskot malých dětí, že už to konečně začíná. Já bych taky ráda výskala, ale nemůžu si to dovolit. Už nejsem malé dítě a bylo by to trapné. A tak se raduji jen vnitřně, ale raduji se.

Vidím klauny, jak dělají všelijaké hlouposti, jen aby lidi pobavili, a to se jim také daří. Směju se stejně jako Gábina a všichni lidé ve stanu. Je tam opravdu dobrá nálada a proto když odcházejí z manéže, všichni lidé tleskají. Přicházejí polykači ohně. Lidé obdivují jejich odvahu, strkat si oheň do pusy jen tak někdo nedokáže, ale já spíš obdivuji provazochodkyni, která přijde po nich. Nemůžu z ní odtrhnout oči, ale není to, co se mi nejvíce z představení líbí. Jako poslední číslo je krasojezdkyně na krásném fríském koni. Dívám se dlouho na koně a nemůžu odtrhnout oči. Je tak krásný! Nakonec je ale odtrhnu a podívám se výš, na ženu sedící v sedle. Když vidím její tvář, mám pocit, jako bych jí už někde viděla.

Představení skončí. Rozloučím se s Gábinou a jdu pomalu domů. Zatímco na Gábinu doma čekají rodiče, já se můžu courat. Jak už jsem vám řekla, mámu nemám, a táta je na služební cestě. Lépe řečeno, já se musím courat. Přemýšlím. A když přemýšlím, tak se courám. Pokud si myslíte, že přemýšlím o té čtvrtletce, tak jste úplně vedle. Zajímalo by mě odkud znám tu krasojezdkyni z cirkusu. Bohužel mi na to nestačí ani cesta domů, a tak když přijdu domů, lehnu si na postel a přemýšlím dál. Když mě dobu nic nenapadá, vzdám to, ale pořád mě to vrtá hlavou.

Další den je sobota. Jako každou sobotu spím trochu déle, a proto jsem lépe vyspalá než jiné dny. Než vylezu z postele, koukám se po pokoji a protahuju se v posteli. Podívám se na poličky, kde stojí rámeček s fotkou, na které jsem já a se mnou moje máma a vzpomenu si na krasojezdkyni. (To, že jsem se vyspala má i kladné ohlasy v mém myšlení.)

Už vím, koho mi ta krasojezdkyně připomínala - mojí mámu. V tu chvíli mi naskočily všechny ty otázky, na které jsem se vždy sama sebe ptala, ale měla jsem strach je vyslovit: „Co se stalo mojí mámě?“; „Kde je?“; „Odešla od nás na vždy?“ Ale tentokrát jedna přibila: „Utekla s cirkusem?“ Co když to ani moje máma nebyla. Ale byla jí tak podobná a…

×××

Když jsem byla malá, přála jsem si být krasojezdkyní a babička řekla: „Celá maminka.“ „Proč celá maminka?“ zeptala jsem se babičky. „Když byla tvoje maminka malá,“ pokračovala babička, „také si přála být krasojezdkyní.“

Takže to mohla být ona. Nikdy jsem tolik nevzpomínala jako teď. Snažila jsem se zapomenout a teď mi dochází, že to nejde. Nemůžu přece zapomenout na něco, co je součástí mého života. A proto mě zajímá, jestli to je moje máma.

Cpu pár věcí potřebných na přežití tak na půl dne do batohu. Vezmu si kolo a zamknu dům. Jedu na místo, kde stojí cirkus. Šlapu, jak nejrychleji to jen jde. Dnes má cirkus odjíždět a já bych nerada přijela pozdě.

Když dorazím na místo, už tam nikdo není. Jsem zklamaná, že jsem to nestihla. Chce se mi brečet, ale když pak zahlédnu auta patřící cirkusu stoupající po silnici nad naším městem. Popadnu kolo a jedu zkratkou k první křižovatce, na které by mohli odbočit.

Dojedu na křižovatku a zrovna mě míjejí auta cirkusu. Ještě že umím jezdit rychle na kole. Držím se kousek za auty. Už ani nevím, kde jsem a už vůbec nevím, co mě to popadlo. Auta zahnou na křižovatce do lesa a já jedu stále za nimi. Najednou se silnice začne prudce zvedat a já začnu značně ztrácet. Zastavím se na křižovatce, protože nevidím ani jedno z aut a netuším, kam jeli.

Paprsky slunce se ke mně dostanou jen zřídka přes větve mohutných stromů. Je krásný slunečný červnový den a já jsem v nádherném lese. Mám pocit, že ten les znám, ale odkud? Pak vidím se mihnout v dálce mezi stromy nádherného myšáka s vlající hřívou jako ve snu. V mém snu. Nespím – jsem dost vyspalá na to, aby se mi chtělo spát v pravé poledne. Jenom si myslím, že blázním.

Pokračuji po silnici doleva, protože už takhle jsem tam stála dost dlouho na to, abych neměla šanci je dohonit. Les se pomalu začne měnit v louky a pole. Silnice začne klesat a moje nohy si konečně odpočinou.

Po krásném ofouknutí při klesání z kopce dorazím do vesnice. Uvidím malé děti, které si hrají na návsi s míčem a radostně při tom výskají. Zeptám se jich: „Neviděli jste tu jet cirkus?“ „Jo, asi před půl hodinou. Jelo po silnici směrem na Horní ves. Budou tam celý příští týden vystupovat.“ Odpoví holka v modrých šatech s blonďatými kudrnatými vlasy držící v náručích malou holčičku v letních šatech růžové barvy, velice podobnou té starší.

Už jsem chtěla pokračovat, ale uslyšila jsem odbíjet kostelní hodiny. Podívala jsem se na ně a všimla jsem si, že je šest hodin a tak jsem se nakonec vydala zpět domů.

×××

Sedím na posteli a podívám se na fotku mě a mámy. Zapomenout není způsob, jak se s něčím vyrovnat. A i přes to že jsem to dnes vzdala, mám ještě týden na to, abych mohla udělat něco, co jsem dnes nestihla. Vydat se na cestu za otázkou.